Migration in Turkey

Abstract

Turkey is well known for its massive labour outflows to Europe, in particular to Germany, during the 1960s and the beginning of the 1970s. After the guest-worker system in Europe was abolished, receiving regions for labour emigration diversified. Following the 1980 military coup, the emigration of asylum seekers and people seeking family reunification from Turkey has continued. However, in addition to this persistent emigration phenomenon—which has traditionally been very significant—over last two decades, Turkey also became a country of immigration and transit owing to its geographical position and lax migratory regime. Moreover the thesis considers consequences of the migratory flows mentioned above, on economic development in Turkey. Above all, the inflow of remittances is mentioned with regard to possible return migration (brain gain) or permanent settlement (naturalization). The EU’s concerns relate mainly to migration policies applied in Turkey. Firstly securing the external borders against irregular migration, human smuggling and trafficking is one of challenges for the EU, and also has recently become a challenge for Turkish migration policy. Secondly, the lifting of the geographical limitation on 1951 Geneva Convention on the Status of Refugees would not only lead to ‘burden sharing’ with European countries, but most importantly, together with the introduction of integration policies, this would significantly improve situation of asylum applicants staying in Turkey temporarily.

Turecký trh práce je známý masivním odlivem pracovní síly především do Německa, během 60. a začátku 70. let minulého století. Po skončení náboru pracovníků do Evropy se počet regionů rekrutujících pracovní sílu z Turecka rozšířil o Arabské země. Následně po vojenském převratu v roce 1980 Turci migrují do Evropy především jako uprchlíci a žadatelé o azyl anebo sjednocení rodiny. Vedle emigrace – významné především v minulosti, se Turecko během posledních 20 let stalo zemí imigrace a transitu vzhledem ke své zeměpisné poloze a laxnímu migračnímu režimu. Práce se dále zabývá vlivem migračních pohybů na ekonomický rozvoj v Turecku. Předně příliv remitencí je zmíněn ve vztahu k délce pobytu a statusu migranta. EU se ve své politice vůči Turecku zaměřuje na zajištění vnějších hranic proti ilegální migraci, pašování osob a obchodu s lidmi. Dále také odstranění geografického omezení na Ženevskou konvenci z roku 1951 týkající se statusu uprchlíků, které by nejenže umožnilo snížení zátěže na ekonomiky přijímající žadatele o azyl, ale především by došlo ke zlepšení situace žadatelů o asyl, nyní dočasně přebývajících na území Turecka.