Metody stanovení vznícení a samovznícení dřevěného prachu

Abstract

Využívání tuhých biopaliv má v České republice stoupající trend. Z důvodu nižší výhřevnosti se zvyšují nároky na skladovací prostory, což přispívá ke zvyšování rizika vzniku požáru v důsledku samovznícení. Největší sklon k samovznícení vykazuje dřevěný prach. Ten vzniká při manipulaci s tuhým biopalivem. Dřevěný prach se také vyskytuje v provozech, ve kterých se dřevo zpracovává. Zde může dojít k jeho vznícení od horkého povrchu. V tomto příspěvku byly zjišťovány dvě požárně - bezpečnostní charakteristiky dřevěného prachu, a to teplota samovznícení a minimální teplota vznícení. Teplota samovznícení byla stanovena podle normy ČSN EN 15188 - Stanovení chování nahromaděného prachu z hlediska samovolného vznícení. Určení minimální teploty vznícení bylo provedeno podle normy ČSN EN 50281 - 2-1 - Elektrická zařízení pro prostory s hořlavým prachem - Část 2-1: Metody zkoušek - Metody pro stanovení minimálních teplot vznícení prachu, metoda A: Vrstva prachu na vyhřívaném povrchu o konstantní teplotě.